Na přání jednoho programátora a váženého stálého čtenáře Luboše Blažka, který se snaží nauřit na zpaměť jméno Llanfairpwllgwyngyll jeden článek mimo běžnou, plánovanou agendu.
Což mi vnuklo nápad!
Pokud jste podporovatelem #zivotvUK přes moje Buy Me a Coffee a něco vás zajímá, chcete udělt clánek "pro sebe" a přednostně,dejte mi vědět. Aspoň vám budu moct za podporu touto speciální cestou poděkovat.
Na zdraví!
Pokud si myslíte, že nejprodávanějším a nejhýčkanějším národním produktem Velké Británie jsou luxusní auta, drahé oblečení nebo britská hudba, pak podceňujete sílu alkoholu. Skotská whisky (vždy zásadně psaná bez „e“, na rozdíl od té irské či americké whiskey) je pro skotskou ekonomiku drahocenným klenotem a pro tamní obyvatele regulérním náboženstvím. Cynickým okem vzato: Skotové dokázali vzít dešťovou vodu, nechat v nejvlhčím koutě Evropy naklíčit trochu ječmene, vyudit ho nad zapáchajícím bahnem a prodat to zbytku světa za miliardy liber jako tekutý luxus.
Voda života, která smrdí jako spálená nemocnice
Slovo whisky pochází z gaelštiny ze spojení uisge beatha, což v doslovném překladu znamená „voda života“. Tento poetický název je však pro průměrného středoevropana, který poprvé ochutná tradiční ostrovní single malt whisky (zejména z vyhlášeného regionu Islay), těžkým zdrojem dezorientace.
Zatímco reklamy slibují tóny vanilky, dubového dřeva a sušeného ovoce, realita prvního loku často připomíná olizování asfaltové silnice, pití tekutého kouře nebo ochutnávání spálené rašelinové brikety, kterou někdo předtím vymáchal v nemocniční dezinfekci. Skoti tento specifický kouřový podtón (peatiness) naprosto zbožňují. Čím víc whisky smrdí, jako by v ní shořela stará pneumatika, tím víc uznale pokyvují hlavou nad jejím „komplexním charakterem“.
Třídní snobismus v křišťálové skleničce
Kolem pití whisky se v Británii vyvinul neuvěřitelně rigidní sociální rituál, který slouží jako spolehlivý detektor barbarů. Pokud chcete v britském klubu okamžitě spáchat společenskou sebevraždu, objednejte si drahou, dvanáctiletou single malt whisky a požádejte barmana, aby vám do ní hodil led, nebo ji – nedej bože – zalil Colou.
- Led je hřích: Podle nepsaných britských zákonů led whisky podchladí, zabije její chuť a zředí ji.
- Voda je věda: Jediné, co smíte s whisky udělat, je přidat do ní dvě až tři kapky čisté vody pokojové teploty, což má „otevřít její aroma“. Sledovat britské experty, jak kapátkem aplikují vodu do skleničky a pak deset minut krouží tekutinou, aniž by se napili, je fascinující ukázkou národního rituálu.
Andělská daň: Jak legálně okrádat daňové poplatníky
Whisky musí podle britských zákonů zrát ve dubových sudech na území Skotska minimálně tři roky, ale ty nejlepší kousky tam leží klidně dvacet nebo třicet let. Během této doby dochází k fenoménu, kterému palírny poeticky říkají Angel’s Share (andělská daň). Každý rok se skrze póry dřevěných sudů vypaří zhruba 2 % objemu alkoholu přímo do ovzduší.
Cynická matematika říká, že za dvacet let zrání andělé legálně vychlastají téměř třetinu celého sudu. Když si pak v obchodě koupíte láhev staré single malt whisky za dvě stě liber, neplatíte jen za to, co pijete, ale solidárně doplácíte i na to, co nad skotskými sklady za ta léta propili nebeští obyvatelé.
Cynické shrnutí na závěr
Skotská whisky je dokonalým triumfem britského marketingu nad lidskými smysly. Skotové dokázali proměnit nehostinnou, deštivou krajinu plnou močálů a bahna v prémiovou značku. Přesvědčili svět, že pít alkohol, který chutná po uzeném mase a dehtu, z nízké skleničky bez ledu a za neustálého mlčení, je nejvyšší projev lidského intelektu a vkusu. Pokud chcete v Británii zapůsobit, kupte si láhev s nápisem Islay, nalijte si čistého panáka, nenechte na sobě znát, že vám to utrhlo plíce, a s parádním britským flegmatismem proneste: „Yeah, alright.“
