Dnes přidám další speciál, tentokrát pro mého dalšího váženého podporovatele - šotouše s vlastním seřazovacím návěstidlem (rančírkou) na zahradě a hrdého majitele luxusní sady čtyřhranů a nekolika vraků SAABu (sorry Johny, to nešlo nezmínit, i když je to off topic) - Johnyho Machineguna - Mastodon, Machinegun web. Díky ti za podporu.
Velká Británie dala světu mnoho úžasných věcí – fotbal, odpolední čaj a především železnici. Byli to britští inženýři, kdo jako první zkrotil sílu páry, položil ocelové koleje a navždy změnil způsob, jakým lidstvo cestuje. Z historického hlediska je britská železnice symbolem impéria, průmyslové revoluce a neuvěřitelného inženýrského umu. Cynickým okem dneška je to ovšem předražený, privatizovaný chaos, kde jízdenka z Londýna do Manchesteru stojí víc než letenka na Kanárské ostrovy, a kde váš vlak s jistotou nabere zpoždění, protože na koleje spadl nesprávný druh listí.
Viktoriánská pýcha a parní monstra
Na počátku 19. století Británie vlakům vládla. Jména jako George Stephenson (tvůrce legendární lokomotivy Rocket) nebo Isambard Kingdom Brunel (génius, který postavil síť Great Western Railway) jsou dodnes uctívána s nábožnou úctou. Britové v té době prokopali tunely skrz pohoří, postavili majestátní viadukty a vztyčili katedrály páry – obrovská nádraží jako St Pancras nebo King's Cross.
Parní lokomotivy jako Flying Scotsman nebo Mallard nebyly jen dopravními prostředky, byly to národní ikony, které lámaly světové rychlostní rekordy. A láska k páře na ostrovech nikdy neumřela. Dodnes tu fungují desítky historických železnic (tzv. Heritage Railways), kde nadšenci ve volném čase leští mosaz a topí uhlím, aby se o víkendu mohli projet krajinou a připadat si jako ve filmu o Harrym Potterovi (což dává smysl, protože slavný Bradavický expres je vlastně stará dobrá britská pára jedoucí přes skotský Glenfinnan Viaduct).
Trainspotting: Podivný národní koníček
Posedlost vlaky dala v Británii vzniknout i jednomu z nejbizarnějších koníčků na světě – trainspottingu (u vás takzvaní šotouši). Ne, nemluvíme teď o tom slavném filmu s Ewanem McGregorem o skotských narkomanech. Skutečný trainspotting je fenomén, při kterém se postarší muži v nepromokavých bundách a s termoskou čaje postaví na konec nástupiště a do malých zápisníků si zapisují sériová čísla projíždějících lokomotiv.
Tito lidé (často laskavě přezdívaní anoraks) tráví víkendy tím, že čekají v dešti na vzácný dieselový náklaďák z roku 1970. Pro zbytek světa je to naprosto nepochopitelná záležitost, pro Brity je to regulérní a respektovaná volnočasová aktivita.
Privatizační chaos a letenky levnější než jízdenky
Zatímco historie je glorifikovaná, současnost je k pláči. V 90. letech proběhla masivní privatizace, která britské dráhy (British Rail) rozsekala na desítky menších, soukromých společností. Jedna firma vlastní koleje (Network Rail), jiná vlaky, a další ty vlaky provozuje.
Výsledek? Pokud jedete napříč Británií, musíte často střídat vlaky různých dopravců (jako GWR, Avanti West Coast, LNER nebo CrossCountry), z nichž každý má jiný rezervační systém a jiná pravidla. Absolutním šokem pro každého cizince jsou pak ceny. Britské vlakové jízdenky, pokud je nekoupíte s obřím předstihem, patří k nejdražším v Evropě. Často narazíte na absurdní situaci, kdy vás zpáteční cesta z Londýna do Edinburghu vyjde na 150 liber, zatímco letenka od nízkonákladovky by stála dvacku. Britové tak vlaky sice milují, ale reálně si je mohou dovolit jen manažeři s firemní kartou.
Špatný druh sněhu a listí na kolejích
Největší komedií britských železnic jsou ovšem jejich oficiální omluvy za zpoždění. Britské vlaky jsou extrémně citlivé na počasí, přestože ostrovní klima je v podstatě jen mírný déšť a šedo. Jakmile spadne pár centimetrů sněhu, celá síť kolabuje. Legenda praví, že v roce 1991 dráhy omluvily kolaps tím, že napadl „the wrong kind of snow“ (špatný druh sněhu) – prý byl příliš sypký a dostal se do motorů.
Dalším národním vtipem je podzimní výmluva na „leaves on the line“ (listí na trati). Rozježděné mokré listí prý vytváří na kolejích teflonovou vrstvu, takže vlaky nemohou brzdit a nabírají hodinová zpoždění. K dalším oblíbeným klasikám patří příliš silné slunce (koleje se roztahují) nebo oblíbená personální stávka.
Cynické shrnutí na závěr
Britské železnice jsou jako starý, mrzutý aristokrat. Mají za sebou velkolepou minulost, vynalezly pravidla hry, ale dnes jsou už tak trochu mimo realitu a požadují za své služby nehorázné peníze. Britové si na své vlaky neustále stěžují, nadávají na zpoždění a stávky, ale nenechte se mýlit – jsou na svou železniční historii nesmírně hrdí. Stačí, aby projela historická parní lokomotiva, a celá stanice ztichne v posvátné úctě. Jen si pro jistotu vždycky zabalte svetr a termosku, protože nikdy nevíte, jestli zrovna na koleje nepadne špatný druh slunečního svitu.
