Říká se, že britským nejvýnosnějším exportním artiklem byla kdysi bavlna nebo čaj. Omyl. Je to sebelítost zabalená do chytlavého kytarového rifu. Anglie dala světu ty největší hudební ikony uplynulých sedmdesáti let a naučila lidstvo jednu zásadní věc: nemusíte umět čistě zpívat, stačí u toho vypadat, že vás strašně bolí život.
Zde je stručný průvodce tím, jak se britská hudba vyvíjela od čistého vzdoru k čistému byznysu.
1. Éra naštvaných kluků s kytarou (60. až 90. léta)
Všechno to začalo, když si čtyři kluci z Liverpoolu (The Beatles) ostříhali vlasy podle hrnce a polovina planety z toho dostala hysterický záchvat. Jakmile se ukázalo, že hudba generuje víc peněz než těžba uhlí, britský hudební průmysl zařadil vyšší rychlost.
- Punkový plivance: V 70. letech přišli Sex Pistols, kteří neuměli hrát ani na triangl, ale uměli urážet královnu. Zjistili, že když naštvete dostatek důchodců, prodáte miliony desek.
- Deprese z Manchesteru: V 80. letech se v Manchesteru usadila mračna a vznikli The Smiths a Joy Division. Tihle chlapci povýšili melancholii na náboženství. Pokud jste neměli chuť skočit pod vlak, neposlouchali jste tehdy správnou britskou hudbu.
- Válka o Britpop (90. léta): Oasis vs. Blur. Monumentální bitva dvou kapel, které se upřímně nenáviděly. Oasis reprezentovali dělnickou třídu, co ráda pije pivo a rve se v hospodě, Blur byli intelektuálové z uměleckých škol. Výsledek? Všichni vydělali miliardy a bratři Gallagherové se dodnes odmítají potkat v jedné místnosti bez přítomnosti právníků.
2. Nové milénium: Vzestup indie a digitální melancholie
Kolem roku 2000 si všichni uvědomili, že kytary už nikoho nebaví, pokud u toho nevypadáte jako podvyživený model z přehlídky. Nastoupili Arctic Monkeys – první kapela, kterou slavnou neudělalo rádio, ale puberťáci na sociální síti MySpace.
Zároveň se objevil fenomén zvaný Amy Winehouse. Ta světu ukázala, že nejlepší britský soul vzniká tehdy, když zkombinujete božský hlas s životním stylem, který by poslal do kolen i průměrného piráta z Karibiku.
3. Jednadvacáté století: Monopol na pláč
A kde jsme teď? Současné britské hudbě 21. století dominují dva extrémy: Adele a Ed Sheeran.
- Adele: Dokonalý byznys model. Každých pár let vydá album pojmenované podle věku, kdy zrovna prožívala těžký rozchod, rozpláče polovinu zeměkoule, vyhraje všechny existující ceny Grammy a zase zmizí na svou luxusní rezidenci v LA počítat peníze.
- Ed Sheeran: Živoucí důkaz toho, že k ovládnutí světových hitparád nepotřebujete sexappeal, drahé kostýmy ani skandály. Stačí vám zrzavá kštice, jedna smyčková pedálová stanice a schopnost napsat písničku, která je tak nekonfliktní, že se dá hrát v supermarketu i na pohřbu vašeho křečka.
Moderní britská scéna sice ztratila ty punkové zuby a nebezpečí, ale nahradila je absolutní chirurgickou přesností v generování hitů. Od drsných pouličních rapperů (Stormzy) až po popové princezničky (Dua Lipa) – Británie stále diktuje, co vám bude hrát v rádiu, když budete stát v zácpě.
Cynické shrnutí
Britská hudba 20. a 21. století je jako tamní počasí – většinou je to deprese, občas přijde nečekaný záblesk geniality, ale všichni jsou na to tak zvyklí, že bez toho nemůžou žít. Angličané dokázali přetavit své mindráky, třídní boj a špatnou náladu v nejúspěšnější popkulturní mašinérii světa. Takže až budete příště plakat u písničky od Adele, pamatujte, že ona v té samé chvíli pláče taky – ale smíchy nad výpisem ze svého bankovního účtu.
