Pokud se v noci procházíte tichou londýnskou rezidenční čtvrtí a najednou zpoza rohu uslyšíte mrazivý, krvežíznivý jekot, který zní jako kombinace mučení lidské bytosti a hysterického pláče dítěte, nepanikařte. Policii volat nemusíte. Pravděpodobně jste se právě stali svědky běžného rande nebo územní hádky dvou londýnských lišek. Tato zvířata už dávno opustila romantické lesy a britský venkov. Přestěhovala se do hlavního města, kde vytvořila paralelní noční společnost drzých, cynických a naprosto neohrožených městských gangsterů. Snad jen dodám, že v Londýně to zní víc bizarně, ale na lišky narazíte v jakémkoli měste v UK častěji než na toulavou kočku. Možná už je lišky sežraly... Samé liščí ocásky.
Liščí urbanizace: Když je popelnice víc než les
V Londýně dnes podle odhadů žije více než 10 000 lišek. To znamená, že na jeden kilometr čtvereční jich připadá víc než v lecjaké přírodní rezervaci. Cynickým důvodem tohoto masového stěhování do měst je fakt, že britská vyšší třída lišky na venkově po staletí s oblibou lovila na koních se smečkami psů, zatímco v Londýně jim hrozí maximálně srážka s červeným autobusem. Navíc londýnská gastronomická scéna, respektive to, co z ní lidé vyhazují do odpadu, nabízí mnohem stabilnější přísun kalorií než lovení hubených polních myší.
Noční teror plastových pytlů
Londýnské lišky jsou hlavní příčinou ranního logistického chaosu na ulicích. Mnoho londýnských čtvrtí totiž z historických a prostorových důvodů nepoužívá klasické pevné popelnice na kolečkách. Místo toho lidé v den svozu prostě vyhodí černé plastové pytle s odpadky přímo na chodník před dům.
Pro liščí gangy je to ekvivalent švédského stolu zdarma. Během noci lišky pytle systematicky roztrhají svými ostrými drápy a zuby a obsah roztahají po celé ulici. Ráno pak Londýňané cestou do práce brodí v rozházených zbytcích polotovarů, kostech od kuřat z Nando's a použitých plenkách. Lišky mezitím s naprostým klidem spí na střeše něčí kůlny nebo se vyhřívají na kapotě zaparkovaného Range Roveru.
Hororový soundtrack britského hlavního města
Největším traumatem pro nově přistěhovalé cizince je ale liščí hlasový projev. V období páření (zhruba od prosince do února) vydávají lišky takzvaný „vixen's scream“ (jekot lišky). Je to zvuk tak děsivý a intenzivní, že spolehlivě probudí celou ulici. Nezaujatý posluchač má okamžitě pocit, že v zahradě za domem zrovna probíhá rituální vražda. Britové jsou na tento noční horor už tak zvyklí, že se v posteli jen otočí na druhý bok, zamumlají něco o otravných zvířatech a spí dál.
Strach? Kdepak, spíš naopak
Městské lišky ztratily jakýkoli přirozený ostych před lidmi. Klidně se zastaví uprostřed chodníku, dívají se vám drze přímo do očí a uhnou, až když na ně dupnete. Často dochází k absurdním situacím, kdy se liška pokusí vlézt otevřenými dveřmi přímo do domu nebo do kuchyně, protože ucítila vůni večeře.
Cynické shrnutí na závěr
Lišky v Londýně jsou dokonalými obyvateli moderní metropole: jsou drzé, přizpůsobivé, ignorují pravidla a žijí z toho, co ostatní vyplivnou. Britská láska ke zvířatům zajišťuje, že i když lišky ničí majetek a v noci ječí jako pominuté, nikdo je hromadně neloví ani netráví. Staly se neoficiálním symbolem londýnského nočního života. Takže až příště v Londýně uslyšíte zvuk připomínající konec světa, zachovejte klid (Keep Calm) – to si jen místní liška zrovna otevírá svou oblíbenou plechovku s kebabem.
