V českých školách děti neustále soutěží, kdo má dražší tenisky, značkovější mikinu nebo nejnovější model chytrého telefonu, což učitelé obvykle v tichosti ignorují. V Británii na tento problém mají systém, který na první pohled vypadá jako geniální nástroj sociální rovnosti, ale ve skutečnosti jde o nekompromisní potlačování individuality. Řeč je o povinných školních uniformách. Cynickým okem viděno: Britové nutí pětileté děti nosit kravaty a saka, aby je už od útlého věku připravili na to, že dospělý život je nepohodlný, plný absurdních pravidel a stojí hromadu peněz.
Anatomie malého bankéře
Britská školní uniforma není jen nějaká tepláková souprava ve stejné barvě. Je to plnohodnotný formální oblek. I na naprosto obyčejné státní škole musí žáci běžně nosit:
- Košili zapnutou až ke krku (a běda, pokud chybí horní knoflík, to se považuje za provokaci).
- Kravatu v oficiálních barvách školy (kterou si malí kluci během oběda pravidelně máčejí v polévce s fazolemi).
- Sako (Blazer) s vyšitým logem školy, které je v zimě příliš tenké a v létě se v něm uvaříte, protože na chodbách platí přísný zákaz si ho sundávat bez povolení.
- Černé společenské polobotky (jakýkoliv náznak tenisek, byť by byly úplně černé, je považován za těžký zločin proti vzdělávacímu systému).
Monopol a finanční past na rodiče
Největším společenským mýtem o uniformách je, že „šetří peníze, protože děti nepotřebují módní značky“. Cynická realita je však drsnější. Školy mají často uzavřené výhradní smlouvy s jedním konkrétním, lokálním dodavatelem uniforem.
Nemůžete prostě koupit levné šedé kalhoty a svetr v supermarketu jako Tesco nebo Asda (i když se o to mnoho rodičů na tajňačku snaží a přešívají nášivky). Školy vyžadují přesně ten jeden schválený odstín a vyšité logo na každém kusu látky. Rodiče tak před každým zářím finančně krvácejí při nákupu předražených svetrů, triček na tělocvik a ponožek, ze kterých dítě obvykle vyroste dřív, než začne foukat listopadový vítr.
Diktatura ponožek a délky sukní
Britské školy vymáhají pravidla oblékání s vojenskou přesností. Zástupci ředitele často stojí ráno u vchodu do budovy (stejně jako vyhazovači v klubu) a provádějí inspekci. Pokud má student černé ponožky místo předepsaných tmavě šedých, nebo nedej bože bílé, letí okamžitě do poškoly (detention) nebo je poslán rovnou domů.
Zvláštní kapitolou je pak zákaz jakýchkoliv osobních projevů – chlapci nesmí mít příliš krátký, tzv. „skinhead“ sestřih (obvykle je zakázán strojek pod číslo 2), dívky nesmí mít ani milimetr laku na nehty, make-up je tabu a povoleny jsou maximálně jedny drobné náušnice-pecky. Cílem je vytvořit armádu vizuálně naprosto identických klonů, kteří budou poslušně absorbovat vědomosti, aniž by je rozptyloval blikající náramek spolužáka.
Cynické shrnutí na závěr
Školní uniformy jsou tím nejlepším tréninkem na britský korporátní a byrokratický život. Učí děti tu nejdůležitější ostrovní lekci: na tom, jak se cítíte, vůbec nezáleží – hlavní je, že vizuálně zapadáte do tabulek a máte správně uvázaný uzel. Ačkoli se školy zaklínají tím, že uniformy stírají třídní rozdíly, ve skutečnosti bohaté děti stále nosí oblečení šité na míru, zatímco ty chudší se krčí ve vytahaných, dvakrát děděných kouscích ze second handu. Až potkáte na londýnské ulici dav dětí vypadajících jako miniaturní úředníci z 19. století, usmějte se na ně. Mají před sebou ještě dvanáct let pocení v polyesterovém saku, než zjistí, že dospělí v dnešní době stejně pracují z domova v pyžamu.
