Pokud se průměrného britského hudebního fanouška zeptáte na jeho absolutní životní sen, se stoprocentní jistotou vám odpoví: Glastonbury. Tento legendární pětidenní festival na farmě Worthy Farm v Somersetu je považován za mezinárodní klenot, vrchol hudební sezóny a místo, kde se plní sny hudebníků i diváků. Vidět ty největší hvězdy světa na slavném Pyramid Stage je rituál, který se prý zapíše do paměti navždy. Cynickým okem dneška je to ovšem logistické peklo, předražený marketingový mýtus a zkouška dospělosti pro každého, kdo se odváží dobrovolně brodit v něčem, co připomíná hnědou kaši ze záchodů.
Válka o lístky a webové kolapsy
Celé toto šílenství začíná měsíce dopředu, obvykle v říjnu, kdy jdou do prodeje lístky. V té vteřině se celá Británie zúčastní hromadné online loterie, která pravidelně shazuje servery sítě See Tickets. 200 000 lístků zmizí za třicet minut, ačkoliv v ten moment nikdo nezná ani jedno jméno z line-upu.
Proč Britové riskují psychický kolaps a platí stovky liber (lístek letos stojí kolem 340 liber) za neznámý program? Protože Glastonbury není o hudbě. Je to o tom, že tam *jste* a že se tím můžete pochlubit na sociálních sítích. Když lístek nakonec neseženete, propadnete depresi, ale když ho seženete, zjistíte, že vaše utrpení teprve začíná.
Anatomie Worthy Farm: Bahno, noční můra a holínky
Základním pravidlem Glastonbury je, že počasí bude strašné. I když předpověď slibuje slunce, na Worthy Farm spadne alespoň jeden mrazivý, intenzivní slejvák, který promění travnatou plochu ve statisícový bazén klouzavého hnědého bahna.
- Holínky (Wellington Boots, nebo „Wellies“) v tu vteřinu přestávají být módním doplňkem a stávají se survival gear. Bez nich jste mrtví.
- Bahno je všude. V bahně stavíte stan, v bahně jíte (viz článek o Meal Deals), v bahně stojíte frontu na pivo, a v bahně se i ztratíte, když se snažíte najít svůj stan mezi deseti tisíci naprosto identických zelených krabic z Tesca.
- Když se zhorší počasí a vy upustíte telefon do bahna, musíte se rozloučit s digitálním světem. Najít ho je nemožné, protože bahno na Glastonbury má specifickou konzistenci, která okamžitě pohltí všechnu naději i elektroniku.
Logistický kolaps a předražený Meal Deal Bubble
Představte si město o velikosti Plzně, které se zničeho nic objeví uprostřed somersetských louky. Organizátoři sice dělají, co mohou, ale Glastonbury je logistický paradox.
Všechno trvá věčnost. Fronta na vstup: 4 hodiny. Fronta na záchod (slavné *Portaloos*, jejichž vůně v horkém dnu dosahuje legendárního statusu): 20 minut. Cesta od jednoho pódia ke druhému: hodina. A samozřejmě nesmíme zapomenout na peníze. Uvnitř festivalu žijete v bublině, kde ztratíte pojem o hodnotě peněz. Pivo za sedm liber? Předražený sendvič za patnáct? V Glastonbury je to standard. Platíte za to, že jste v epicentru nejdůležitější kulturní události světa, takže se tvařte, že vám to chutná.
Cynické shrnutí na závěr
Glastonbury je dokonalým památníkem toho, jak Britové milují trpět za umění. Je to místo, kde tisíce lidí platí nehorázné peníze, aby mohli spát na tvrdé zemi v dešti, jíst drahé jídlo, brodit se v bahně a vidět jen pět procent z celého obřího line-upu (protože se prostě nestíháte přesouvat). Ale stálo to za to – byli viděni, splnili rituál a ukázali, že tradice britské kultury stojí na pevných, byť mírně zablácených základech. Pokud tam pojedete, nezapomeňte si vzít ty nejlepší holínky a hlavně se nedívejte na svůj bankovní účet. To se v lepších rodinách nedělá.
