Pokud jako neznalý turista vstoupíte do tradiční britské hospody (pubu), sednete si ke stolu a budete hodinu čekat, až k vám přijde číšník s jídelním lístkem, dočkáte se jediné věci – masivní dehydratace. V britských pubech se totiž u stolů neobsluhuje. Tento koncept, který může Středoevropanovi připadat jako vrchol lenosti personálu, je ve skutečnosti pilířem britské společenské kultury. Cynickým okem viděno: Britové si raději vystojí frontu na pivo sami, než aby riskovali, že jim ho číšník přinese sice ke stolu, ale naruší tím jejich drahocenné osobní teritorium.
Historie pragmatismu: Od zájezdních hostinců k pultu
Kořeny tohoto systému sahají hluboko do historie. Tradiční britské puby (Public Houses) vznikaly z obývacích pokojů soukromých domů nebo zájezdních hostinců.
- Majitel (landlord) stál u sudu nebo u pípy a lidé si chodili pro pití přímo k němu.
- Když v 19. století přišla průmyslová revoluce a s ní masivní urbanizace, hospody musely odbavit obrovské množství dělníků v co nejkratším čase.
- Zavést systém objednávání u stolů by znamenalo najmout armádu číšníků, což by zvýšilo cenu piva. A na cenu piva se v Británii nesahá. Objednávání u baru (Counter Service) se ukázalo jako nejlevnější a nejefektivnější způsob, jak dostat alkohol k masám.
Bar jako zóna absolutní rovnosti
Objednávání u baru má ale i hluboký sociální význam. Britská společnost je historicky extrémně třídně rozdělená (což skvěle dokumentuje i debata o mléku v čaji). Pub je však místem, kde třídní rozdíly na chvíli mizí.
Když stojíte u baru, je úplně jedno, jestli jste instalatér, bankéř z City, nebo profesor z Oxfordu. Všichni stojíte ve stejné neviditelné frontě, všichni čekáte na stejnou pintu Aleu a všichni podléháte stejnému rozmaru barmana. U stolu byste byli izolovaní ve své sociální bublině; u baru jste součástí komunity. Je to lingvistická a společenská laboratoř.
Nepsaná pravidla fronty, která neexistuje
Stání u britského baru je psychologická hra s velmi přísnými pravidly. Když přijdete k baru, neuvidíte tam klasický zástup lidí (frontu jako na banány). Lidé jsou rozprostřeni podél celého pultu. Přesto všichni přítomní – a především barman – naprosto přesně vědí, v jakém pořadí přišli.
- Zákaz předbíhání: Pokud se pokusíte objednat dříve, než na vás přijde řada, porušíte nejsvětější britské tabu. Vlnu tiché nenávisti z okolí ucítíte okamžitě.
- Gesto gentlemana: Když si vás barman všimne a vy víte, že chlapík vedle vás přišel dřív, je vaší morální povinností říct: „I think he was next“ (Myslím, že on byl další). Získáte tím okamžitý respekt celé hospody.
- Žádné mávání penězi: Luskání prsty, mávání bankovkami nebo křičení na barmana je spolehlivá jízdenka k tomu, že si vás personál nebude všímat dalších čtyřicet minut. Musíte prostě stát, navázat jemný oční kontakt (jediné místo v Británii, kde je oční kontakt povolen!) a trpělivě čekat.
Koupit „Round“: Finanční ruská ruleta
S kulturou baru úzce souvisí i britský systém placení zvaný „Rounds“ (kola). V Británii se neplatí stylem „každý sám za sebe“. Když jdete do pubu v partě čtyř lidí, jeden člověk jde k baru a koupí pití pro všechny (první kolo). V dalším kole jde druhý, pak třetí...
Je to sice organizačně pohodlné, protože barman nemusí rozpočítávat účet na drobné, ale z finančního hlediska je to past. Pokud pijete pomalu, nebo pokud s vámi pije někdo, kdo si objednává nejdražší gin s tonikem, spláčete nad výdělkem. Ale odmítnout účast v „roundu“ je vnímáno jako sociální sebevražda a projev absolutního lakomství.
Cynické shrnutí na závěr
Systém objednávání u baru v britských pubech je geniální způsob, jak přenést veškerou logistickou zodpovědnost a námahu na zákazníka, a ještě v něm vyvolat pocit hrdosti na národní tradici. Britové dobrovolně stojí u pultu, nosí si těžké sklenice ke stolu sami, a když jim cestou polovina piva vyteče na koberec, ještě se barmanovi omluví. Pokud chcete pochopit britskou duši, nechoďte do muzea. Jděte do pubu, opřete se o bar, počkejte, až na vás přijde řada, a pamatujte: hlavně nemávat peněženkou.
